Předsudky – dobrý sluha a zlý pán

My lidé žijeme všichni v nějakých přesvědčeních. Dokonce za ně lidé po celé generace umírali. V životě je to totiž tak, že se chováme podle názoru, jaký máme na sebe, a situace, které se dějí, si vykládáme právě podle tohoto přesvědčení.

Žena, která se považuje třeba za hloupou a někdo jí řekne, že je chytrá, tak to pro ni může být chvíli příjemné, ale pak (protože má o sobě přesvědčení, že je hloupá) si začne říkat: „Až uvidí, že to není pravda, bude ze mě zklamaný. A proč si to vlastně myslí“?

Často vidíme různé předsudky u jiných, ale u sebe? Popravdě, to se nám moc nedaří.

Základem předsudků je to, že je nezmění téměř nic. Ani zkušenost, že myslíme chybně, ani racionální myšlení, ani argumenty druhých. Předsudky vznikají tak, že naše mysl přijímá a zpracovává informace ve stereotypech. Stereotypy nám šetří energii. Představte si, že byste každičkou situaci museli analyzovat! To bychom toho moc neudělali ????. Díky stereotypům se můžeme rychle rozhodovat, zpracovat nové informace, vybavovat si vzpomínky, pochopit rozdíly mezi lidmi, předvídat, jak druzí asi budou uvažovat a chovat se v určité situaci. Stereotypy nám prostě pomáhají žít. To na jejich základě si vybíráme jak partnery, tak zaměstnání a přátelé, nebo se díky nim vyhýbáme riziku a nebezpečí.

Ale i stereotypy jsou pro nás dobrým pánem, jako i zlým sluhou. Protože stereotypy také nadměrně ukazují na odlišnosti. Např. holky se hned rozbrečí, myslí si kluci. A už dělí svět tak jako my všichni na „ONI a MY“.

Těmto závěrům vždy dáváme ještě emoční podtext. MY a ONI totiž znamená, že patříme do nějaké skupiny (moje rodina, ale manželova rodina, my zaměstnanci a oni majitelé, my klienti a oni úředníci, věřící a ateisti, dobří a špatní atd.). To, že patříme „někam“, dává našemu životu smysl. Nelze nikam nepatřit, takový pocit osamělosti bychom nezvládli. Jsme společenští tvorové.

Jakmile si lidé vytvoří nějaký předsudek, je těžké ho vyvrátit. A i když dostanou fakta, která je vyvrací, odmítnou je, aby si svůj předsudek zachovali. Ale víte, jak je to z výjimkami? Potvrzují pravidlo.

Zajímavé je, že ti, co mají naprosto jednoznačné předsudky si dávají velkého bacha na to, aby to na sebe neprozradili a své názory říkají jenom těm, o kterých vědí, že to mají stejně. Mnohdy proto, že se pohybují v prostředí, kde by mohli být pro svůj názor zesměšněni.

Zachovat si předsudky, i když je prokázaná jejich chybnost, to vyžaduje úsilí a také námahu, spojenou s potlačováním negativních pocitů daným názorem. Ale když se staneme labilnějšími, protože jsme třeba nevyspaní, nebo cítíme zlost, úzkost, nebo jsme ve stresu nebo opilí, pak své předsudky projevujeme daleko ochotněji ????. Pak se omlouváme a říkáme: „bože to ten chlast, ani nevím, co jsem říkal všechno, byl jsem mimo“. Nebyls mimo????. Jen jsi řekl skutečný názor.

Skoro všichni jsme ze svých problémových názorů nešťastni. Víme, že nemůžeme říct, že ti lidi nám lezou na nervy, protože je prostě společensky nemorální, říkat takové věci. A tak si sáhneme do kapsy pro nějaké to ospravedlnění. Tak můžeme navenek říci své přesvědčení a zároveň mít pocit, že to říkat můžeme…. Takže, ti lidé mi lezou na nervy, no jen si představ si, co všechno oni dělají ????.

Ospravedlnění vždy odstraňuje nutnost potlačovat vlastní názor a posiluje pocit, že nikomu nekřivdíme. „Jsem mírumilovný tvor, nejsem zloduch, ale opravdu si nemohu nechat líbit, že mě urazil na veřejnosti“. Předsudky ospravedlňují špatné chování k druhým, protože je za něco nemáme rádi. Třeba za to, že jsme si v práci konkurenty, ve vztahu soky, chceme si uchovat moc, postavení, nejlépe obojí. Nebo si jen zachovat ten dobrý pocit, že jsem lepší než ten druhý, protože nás ponížil, odmítl se chovat po mém, nebo mi neustále ukazuje svým chováním, že je lepší než já, že dělám chyby, že nejsem dobrý člověk.