Emoce do hrnce

Milí čtenáři,

taky někdy odpovídáte na otázku „ Jak se Ti daří?“ něco v tom smyslu „ale jo, jde to“ a v duchu už odříkáváte ten známý dovětek „ale dře to“. Čím to, že i když se tolik snažíme (a někdy ještě víc), neodpovídá to požadovanému výsledku? Čím to, že ať děláme, co děláme, není to tak nějak ono a my už tak trochu rezignujeme…

Všichni chceme být v životě šťastní. Co bývá nejčastějším přáním k narozeninám? Přejeme ti hodně štěstí, zdraví a lásky. No, někdy i peníze a splněné sny a pěkný byt a dobrou práci a hodné děti. Neznám nikoho, kdo by to nechtěl.

Jenže nám v tom něco brání. Jsou to naše pocity, respektive nepříjemné pocity. Pocity tělesné, emoční, častěji obojí. A kde se vlastně berou? Vychází z myšlení, které stojí v pozadí, za tím vším, jako královna. Myšlenky o tom, jak uvažujeme o sobě, o druhých lidech, o tom co děláme, proč a jak to děláme, o prostředí ve kterém žijeme. Tohle všechno je „způsob myšlení“. Je jako s domem, který stavíme. Cihlu k cihle, jedna cihla „způsob myšlení“, scénáře a vzorce, které jsme si přebrali a přijali od svých rodičů. Kolem šesti let máme vcelku postaveno. V té době se totiž rozhodujeme, jestli půjdeme stejnou cestou a budeme se zaměřovat podobně jako rodiče, nebo zvolíme cestu odlišnou.

V tomhle dětském věku začínáme (nevědomě) chápat, jak asi máme mluvit, co je v určité situaci pro nás to užitečné, jak to použít a využít. Naučíme se to tím, co kolem sebe vidíme, slyšíme, cítíme, prožíváme. Už nám začíná docházet, kdo kdy v nějaké situaci má komunikační převahu a co z toho plyne.

Jako malí prožíváme každičký okamžik života úplně naplno. Když brečíme, tak brečíme, naplno. Když to odbrečíme, už nás to netrápí. Přichází nové podněty a ty prožíváme zase naplno. Takže když se smějeme, je to zase naplno. Netrápí nás minulost ani to co bude. Úžasné. Svoboda emocí.

Jak rosteme z dětských šatů, o tuhle úžasnou svobodu přicházíme. S emocemi začínáme zacházet úplně naopak. Ty nepříjemné, co způsobují trápení, cítit prostě nechceme. Ale co s nimi? No, vypneme je. Normálně je odsuneme, popřeme, neslyšíme, nevidíme. Jako když dáš starý zavařovací hrnec do sklepa, co kdyby někdy- Emoce jsou odsunuty, ale zůstávají dál, jen jsme je přesunuli, jako ten hrnec. Zkuste se zavřít do sklepa… Uděláte všechno proto, abyste se dostali ven ????. Stejné je to s emocemi. Buší, abychom je vysvobodili, uznali, zpracovali, prostě přijali, jako přijímáme ty příjemné.

Fráze „udělám tlustou čáru“ moc nefunguje. Nepříjemných emocí se nezbavíme, dokud je neodžijeme. Můžeme je pouze vyřešit.

A o tom JAK, bude vlastně celé to naše další M(O)UDROVÁNÍ.