Emoce do hrnce

Milí čtenáři,

taky někdy odpovídáte na otázku „ Jak se Ti daří?“ něco v tom smyslu „ale jo, jde to“ a v duchu už odříkáváte ten známý dovětek „ale dře to“. Čím to, že i když se tolik snažíme (a někdy ještě víc), neodpovídá to požadovanému výsledku? Čím to, že ať děláme, co děláme, není to tak nějak ono a my už tak trochu rezignujeme…

Všichni chceme být v životě šťastní. Co bývá nejčastějším přáním k narozeninám? Přejeme ti hodně štěstí, zdraví a lásky. No, někdy i peníze a splněné sny a pěkný byt a dobrou práci a hodné děti. Neznám nikoho, kdo by to nechtěl.

Jenže nám v tom něco brání. Jsou to naše pocity, respektive nepříjemné pocity. Pocity tělesné, emoční, častěji obojí. A kde se vlastně berou? Vychází z myšlení, které stojí v pozadí, za tím vším, jako královna. Myšlenky o tom, jak uvažujeme o sobě, o druhých lidech, o tom co děláme, proč a jak to děláme, o prostředí ve kterém žijeme. Tohle všechno je „způsob myšlení“. Je jako s domem, který stavíme. Cihlu k cihle, jedna cihla „způsob myšlení“, scénáře a vzorce, které jsme si přebrali a přijali od svých rodičů. Kolem šesti let máme vcelku postaveno. V té době se totiž rozhodujeme, jestli půjdeme stejnou cestou a budeme se zaměřovat podobně jako rodiče, nebo zvolíme cestu odlišnou.

V tomhle dětském věku začínáme (nevědomě) chápat, jak asi máme mluvit, co je v určité situaci pro nás to užitečné, jak to použít a využít. Naučíme se to tím, co kolem sebe vidíme, slyšíme, cítíme, prožíváme. Už nám začíná docházet, kdo kdy v nějaké situaci má komunikační převahu a co z toho plyne.

Jako malí prožíváme každičký okamžik života úplně naplno. Když brečíme, tak brečíme, naplno. Když to odbrečíme, už nás to netrápí. Přichází nové podněty a ty prožíváme zase naplno. Takže když se smějeme, je to zase naplno. Netrápí nás minulost ani to co bude. Úžasné. Svoboda emocí.

Jak rosteme z dětských šatů, o tuhle úžasnou svobodu přicházíme. S emocemi začínáme zacházet úplně naopak. Ty nepříjemné, co způsobují trápení, cítit prostě nechceme. Ale co s nimi? No, vypneme je. Normálně je odsuneme, popřeme, neslyšíme, nevidíme. Jako když dáš starý zavařovací hrnec do sklepa, co kdyby někdy- Emoce jsou odsunuty, ale zůstávají dál, jen jsme je přesunuli, jako ten hrnec. Zkuste se zavřít do sklepa… Uděláte všechno proto, abyste se dostali ven 😊. Stejné je to s emocemi. Buší, abychom je vysvobodili, uznali, zpracovali, prostě přijali, jako přijímáme ty příjemné.

Fráze „udělám tlustou čáru“ moc nefunguje. Nepříjemných emocí se nezbavíme, dokud je neodžijeme. Můžeme je pouze vyřešit.

A o tom JAK, bude vlastně celé to naše další M(O)UDROVÁNÍ.

 

  

Komentáře
  1. Hi, this is a comment.
    To get started with moderating, editing, and deleting comments, please visit the Comments screen in the dashboard.
    Commenter avatars come from Gravatar.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky
  • Najdete nás

    Adresa
    Družstevní 294
    739 61 Třinec – Staré Město

    Otevírací doba
    Pondělí — pátek: 8:00–12:00

  • O tomto webu

    M(O)UDROVÁNÍ SE ŠÁRKOU- blog Kvalifikační a personální agentury o. p. s.